Blogy
Kategorie blogů:
Marketing | Politika | Feminismus | Vztahy
V posledních dnech jsme byli svědky překotných události v USA – atentát na exprezidenta Trumpa, odstoupení prezidenta Bidena. A to druhé je jasnou ukázkou týrání. Prezident Biden už mnoho měsíců, ne-li let, prokazoval známky stařecké demence. Nejlépe by mu bylo někde v hezkém zařízení pro seniory nebo doma. Místo toho ho vláčeli po světě a nutili ho pod tlakem vystupovat a vypadat svěže.
Dnes je to prakticky nemožné. Zbrojařské a farmaceutické firmy jsou ty nejbohatší. A znáte to - s jídlem roste chuť. Tyto nadnárodní firmy zcela ovládly trh, zničily malou konkurenci a nad ně není.
Sledovala jsem vyhlášení voleb se svou téměř osmdesátiletou maminkou a dobře jsme se bavily. Zajímavé bylo sledovat, kdo se jak ke svému úspěchu či neúspěchu postavil. A klasicky se začínalo tiskovkou ze Spolu.
Podle posledních oficiálních údajů začal prudce růst počet diagnostikovaných rakovin na 100 000 obyvatel. Jistě je na místě se nad strmým růstem křivky zamyslet.
Posledních pár let jsme zaznamenali zásadní ústup zdravého rozumu a v tom důsledku i oslabení právního státu. Nazvat to erozí demokracie není přehnané. Atentát na Roberta Fica je toho nejhrozivějším dokladem a důkazem. Nemůžeme si nalhávat, že mnohé tendence, které k tomu činu vedly, nemůžeme pozorovat i u nás.
Kdysi Miloš Zeman řekl, že holokaust nezačal prvním transportem Židů do koncentračního tábora. Začal první lavičkou, na kterou si nesměl Žid sednout...
Vrabci si už o tom cvrlikají, média opatrně naznačují, ale s Ukrajinou je konec. Rusko neporazí, nevytlačí, prostě netahá za silnější konec provazu. Ani pomoc Západu síly na bojišti i na kolbišti světové diplomacie nezvrátí.
Z toho celkového nadšení nad přijetím premiéra Fialy u prezidenta USA je mi až stydno. Připomíná mi to scény klanění se poddaných u svých pánů.
V sobotu odpoledne mi volala má nešťastná slovenská kamarádka, aby se podělila o své obavy z výsledků voleb. Měla strach z toho, že Ivan Korčok zvítězí. Obávala se síly propagandy - mimo jiné si zoufala nad vlaky a autobusy, které byly pro Slováky vypravovány z Prahy a Brna k slovenským volbám.
Ještě večer jsem jí chtěla volat, abych ji uklidnila. Vlaky a autobusy přepravily podle zpráv z médií jen cca 750 lidí... Ale nakonec jsem to nemusela dělat. Dopadlo to dobře a moje kámoška nedostala infarkt z politického stresu.
Od roku 1986 až do roku 1994 jsem žila na Slovensku. A byla jsem aktivním občanem. V Žilině jsme po roce 1989 začali vydávat kulturně-politický časopis, s přáteli jsem hned po revoluci začali organizovat různé kulturní akce a užívali jsme si nově nabyté svobody.